05 "kočičí série" - 🐾Učím se sám/sama od sebe. Tvořte ji spolu se mnou

Dneska jsem si poskakovala po měkké lesní cestičce u vodopádu. Víš, tam jak to šumí a vzduch je trochu studený a lechtá v nose… a všechno je takové zelené a živé.

A najednou… jsem to uviděla.

Uprostřed lesa bylo něco kulatého. Jako tajné okénko.
Když jsem se do něj podívala, viděla jsem skrz něj les… a taky kousek sebe. Jako bych byla trochu uvnitř a trochu venku zároveň.

Nemohla jsem se odtrhnout. Bylo to tak tiché a zvláštně zářivé, jako když se něco jen tak potichu narodí.

Stála jsem tam dlouho. Nebo možná jen chviličku – nevím.
Lidi chodili kolem. Kroky měkce dopadaly do vlhké hlíny mezi prvními lístky… Hlasy prošly kolem mě jako vítr… a nikdo se nezastavil.

Jak to, že to nevidí?
Ten malý zázrak, co tu teď je?

Řekni mi… proč ta velká, dospělá část v nás pořád někam běží?
Proč pořád tak spěchá a ani se nerozhlédne kolem?

A kam se schová to tiché "jé…", které na chvíli zastaví celý svět?

A co vaše tiché "jé…"?
Dovolili jste si ho dnes prožít?

Napište mi, kde jste ho potkali.
Ráda si vaše malé zázraky přečtu.✨

Napadá vás další téma, které by stálo za zpracování? Napište mi o něm. Tvořte tento obsah se mnou.